A tak…Být sama se sebou je čím dál těžší a vzácnější. Jednak mít dvě děti je víc než mít jedno (ano,
objev století byl právě učiněn, i když je to pořád méně než tři!), jednak je skoro nemožné se vydělit a
chvíli nebýt „jen“ máma, ačkoli být máma je ten nejvyšší stupeň toho, čím mohu v životě být.

A tak jsem prostě teď sama, ale jako fakt úplně sama v jedné kavárně, kde jsem zatím byla vždy
s dětmi nebo alespoň s jedním z nich. Zvláštní. Dokonce podezřívám pana majitele, který tu vždycky
je, že mě bez roztříštěného pohledu na něj a zároveň dolů k uhučenému hlasu „mamí mamí“ a prosby
o talířek navíc nedokáže zařadit. Dívá se, že mě zná, ale neví odkud. Kdyby teď přinesl limonádu a já
bych místo děkuji řekla „kočárek!“ nebo něco takového, byla by legrace. A určitě by okamžitě
pochopil. Jaké pokušení. Ne, neudělám to. Zůstanu anonymní žena, co si přišla psát do kavárny.

Možná, že nemá děti? A manžela? Taková singl. Vypadá mladě, ale spíš je jí už víc.

To jen dokazuje, že být sama-a se sebou sama, je úplně jiná identita. Já už to vím dávno, samozřejmě,
ale třeba to nevíte Vy, milej pane. A Vy, paní na zastávce s berlemi, co jste se se mnou dala do řeči,
když jste si přisedla.

Čuměla jsem do mobilu, ale ona byla moc milá, tak mě to vytrhlo. Má prý jen tlačítkový a ani na něm
neumí esemesky, jen volat. Řekla jsem, že je v podstatě šťastný člověk, třeba čte víc knížek. A ona, že
jo, a že teda četla o pirátech a že to bylo moc fajn: „Ono, to tam bylo takový přibarvený, ale mně se
to líbilo.“ Pak se odmlčela a nakonec dodala: „Já vím, že je to brak! Ale měla jsem z toho dobrou
náladu, víte.“

-„No! Však to je hlavní.“, řekla jsem já, a ona, že právě právě.

A tak jsem tady, v onen luxusní čas, kdy nejsem s dětmi a není to spánek, zaplavání si a není to nákup
ani nekonečný úklid. S nikým jsem se nesešla. Není to přemýšlení o hlídání, narozeninách babiček a
kdy pozvat rodinu na palačinky. Není to ani přemítání o špinavém prádle a o tom, kdy je potřeba jít
k doktorce. A jestli ta teplota 37,0 už znamená, že se viróza zlepšuje. Nemyslím teď na to, kdy končí
školní rok a kroužky a jestli je potřeba koupit někomu nové plavky, boty a oblečení. Není to ani nic o
zítřejším obědu nebo dnešní večeři, ačkoli vím, že to za chvilku bude muset přijít, a ať to přijde!
Dokonce ani práce. Ani dělání daní či vyřizování čehokoli na úřadě. Vím, že teď děti doma řádí a
manžel se možná potí. A že i on potřebuje utéct sám k sobě. Všecko bude, slibuju! Ale ještě kousek
tohohle času, říkejme mu třeba drahokam.

Zahajuji tedy cizelování drahého kamene pravidelným sepisováním. Jak moc to pravidlo obstojí,
nechť se ukáže. Ale cizelér (fakt se mu tak říká, i když jsem původně chtěla napsat cizelátor) slibuje
velké snažení.