Rotavirová dohra

​

A takhle napíšeš bezstarostný článek a druhý den je vše naruby a jedno dítě je nemocné tak, že s ním
jedeš do nemocnice a pak onemocní i rodiče a nakonec i ten nejmenší člen rodiny a ty prožiješ týden
pekla. V tu chvíli skoro nic neexistuje, jen ta neustálá starost, aby už těm malým bylo lépe. Velcí, ti už
se z toho vždycky nějak dostanou.

Tak jsem u ní ležela, třetí noc smysly na šťopkách, kdy se obudí. Pozvracená postel, kterou ani
nepřevlékáš, jen tam dáš deku, aby to za pár hodin uschlo, protože víš, že zvracet se bude ještě xkrát.
A dala jsem jí i sobě závazek, že všechny svoje pýchy a nabubřelosti odložím a znovu přezkoumám
oblasti, ve kterých mohou, dlouho nevytáhnuté, hnít. Jen, ať je na tom prosím zítra líp. Člověk by dal
v tu chvíli všechno za to, aby už to bylo lepší a děti se netrápily. Ale já vím, že tenhle člověk není
všemocný a že to taky někdy možné není. A na tyhle všechny maminky a táty myslím. Na ty, co bdí
vedle dítěte nebo zařizují všechno okolo. Na ten obrovský strach, co to všechno obestoupí a jak je
těžké se jím nenechat pohltit a neohrožovat jím.

A tak tu chodím městem vděčná, že nikdo neblije. Teda jako on někdo určitě blije a v tom městě
okolo něj třeba i půjdu, ale to je zas jiné téma. A mám teda teď jen takové ty normální strachy, jako
třeba, aby z dětí vyrostl někdo, kdo je spokojený a tak. Taky laskavý, dobrý a tak vůbec na světě rád.

Vzhledem k tomu, co dneska všechno člověk čte a pozoruje, tak se zdá, že to bych teda chtěla moc. A
prý taky to, co chceme, tak nemáme. Protože jinak bychom to nemuseli chtít. Tak dobře. Hlavně, že
už jsou ty rotaviry pryč.